Kolikrát jsem se učil dějepis, a jak ho umím?

Co brání dějepisářům učit kvalitně, a jaké to má důsledky?

9. srpna 2018 (aktualizováno 10. října 2018); 10 minut čtení

Úvodem

Tohle je můj první článek na nový blog. Dlouho jsem se rozhodoval, o čem bude. Zda to má být něco líbivého, co bude na odkazovaných sociálních sítích rychle honit lajky, anebo spíš něco, co bude hned od začátku trochu zlobit, označovat problém. Vybral jsem si téma, které mě dost pálí, věc, která mi denně chybí pro lepší orientaci ve světě, především u nás doma. Je to výuka moderních dějin. Už ani nenapočítám, kolikrát jsem před blízkými prohlásil: „Já se dějepis vlastně učil třikrát…, ale vůbec ho neumím. Hlavně ten za posledních 100 let.“Jak jsem postupně výukou procházel, co mi to přineslo do dnešních dnů, a jak mě mezery ovlivňovaly, rozebírám dále. Dlužno dodat, že se jedná o mou osobní zkušenost, na kterou už dnešní optikou sedl prach. Blýská se totiž na časy, dějepisáři jezdí na skvělé kurzy, a je se tedy na co těšit.

Chronologicky

Dějepis jsem se učil třikrát. Na každém stupni základní školy a na gymnáziu. Průběh byl vždy stejný, tedy nestihly se probrat moderní dějiny.

Dává smysl vynechat první stupeň ZŠ, kde je dějepis součástí vlastivědy, pokud se nepletu. Cílem pro takto malé děti má být jen seznámení s tím, jak se historie popisuje, že svět nezačal narozením jedince, že stavby kolem nás nám zanechali naši předci, a tak podobně.

Pokud je učitel dobrý, dokáže v dítěti vzbudit zájem o předmět, který do dospělosti v ideálu přetrvá ve vzorci myšlení, který říká, že historie se často opakuje, je třeba se z ní poučit. Není důležité pamatovat si, co se stalo jakého roku, protože jestli dějepis o něčem není, jsou to letopočty. Schválně, co se stalo roku 1212? Zlatá bula sicilská. Správně. Ale ruku na srdce, že si pamatujete jen ten letopočet a jméno…? A týkalo se to vůbec naší země, anebo Itálie?

Druhý stupeň základní školy je zásadní článek. Nevíme, kam budou mířit další kroky studentů ZŠ, zde máme tedy první a poslední šanci. A zde přichází kámen úrazu, shodný napříč republikou, mnoha rozhovory, které jsem vedl, vždy se stejným výsledkem.

Zde je důležité poznamenat, že „osnovy“, tak jak je znali naši rodiče, dávno neexistují. Dnes máme RVP (rámcové vzdělávací plány), podle nichž ředitel školy, spolu s učitelským sborem, sestavuje výuku. RVP udávají nepodkročitelnou laťku, nestanovují však přesné metody a načasování.

Na 2. stupni ZŠ jsme se sáhodlouze věnovali věcem, které nemají na naši dnešní společnost žádný dopad. Je úplně jedno, jak dlouho tu běhali mamuti, kdo je lovil, a zda Kopčem dobře strážil oheň. Stačí říci: „Mamuti byli, někdo je lovil, člověk objevil oheň, časem základy zemědělství. Kdo chce, děti, vědět více, Eduard Štorch o tom krásně píše.“, basta, nazdar, to stačí. Stejnou faktografickou zkratkou můžeme přejít kupce Sáma, Osmanskou říši apod. Rozhodně neplatí, že stejný historický úsek se má ve škole probírat stejný počet vyučovacích hodin.

Výsledkem je, že učitel nestíhá. Já na základní škole s dějepisem skončil někdy po druhé světové válce. A jestli mě paměť nešálí, na klíčový a temný rok 1948 už nedošlo. Abych nezdržoval, na gymplu to bylo stejné. Plus minus rok.

Holírna v Malé pevnosti Terezín. Nepoužita. Zřízena pro delegaci Mezinárodního červeného kříže.

Co chybělo?

Podrobný rozbor posledních 80 let. Je důležité sdělit, jakým způsobem komunisti převzali v roce 48 moc, a že to nebylo úplně fér. Jaké důsledky mělo pro českou krajinu honění se za těžebními rekordy (Krušné hory), jak to bylo s bezpečností práce (důl Dukla). Co bylo vyvlastňování půdy a nemovitostí. Že JZD nenávratně zničila naši zem, že Vesničko má středisková, je jen plochá idyla. Jak důležitý byl jednotlivec, oproti společnosti. Co to byla StB a politické procesy. Že Černí baroni nejsou jen název filmu, ale že PTP existovaly, kdo v nich byl. Že koncentrační tábory nebyly zbořeny, ale zakládaly se dál. Kdo umíral v uranových dolech. Že Sovětský svaz byl úžasným vzorem, a gulagy takové teambuildingové tábory… Jak se komunistická moc zachovala k českým mužům, kteří nás osvobozovali na perutích RAF, a že Tmavomodrý svět je jeden z nejsmutnějších filmů. Co to byl zvací dopis, a jaké důsledky měl srpen 68.
Kdo byl Kléma Gottwaldů, a jak uměl zatočit s vlastními řadami (Rudolf Slánský). Kdo byla Milada Horáková, která přežila terezínskou Malou pevnost, ale komunisty už ne. Kdo byl Dubček a Gorbačov. Kdo byl Havel a Klaus. Co byly PZO a jaká v nich platila pravidla, zda neovlivňují dnešní dny (Petrimex…). Co to byla kuponová privatizace, zda nám pomohla nebo uškodila. Skokem zpátky — Marshallův plán, a co způsobilo nepřijetí. Kauza Watergate, anebo naše lokální Opoziční smlouva. Kde se vzal Zeman a další „kluci z prognosťáku“. Co byla (stále je?) éra kmotrů, a jak mašinfíra ke křeslu premiéra přišel. Kde se vzal a kdo k sakru je Andrej Babiš.

Tohle všechno jsem se já neučil. Dílem tím, že jsem se profiloval přírodovědně, dílem tím, že „se to nestihlo“. Dnes je to ale jinak, a to mi dělá radost!

Důsledky?

Výše uvedená, neuspořádaná hesla, která jsem psal v rozhrkaném rychlíku do Prahy, jsou jen namátkou. Většina dnešní mladé generace neví, co se stalo v roce 89 na Národce, natož aby věděla něco o událostech výše zmíněných.

Důsledky do dnešních dnů jsou kruté. Vidíme to na volebních výsledcích. Volič neví, co je svoboda a demokracie, jsou to už jen prázdná slova. Neví, kolik krve pro ně bylo prolito, kolik lidí sedělo. Volí se zkratka a extrém. Na sociálních sítích jedou ostré výrazy, vyhrožuje se, odsuzuje se.

Většina národa bez patřičného vzdělání mlátí půllitry v hospodách a nejraději by kavárníky věšela po kandelábrech. Ale účastnit se referenda, to by chtěla. Podle jakých informací by asi hlasovala?! Levnějšího piva a koblih gratis.

Je třeba mít na paměti, že k tomu, aby zlo zvítězilo, stačí, když dobro nečinně mlčí.

Blýská se na časy?

Památník Kobyliská střelnice

Rozhodně ano, a je to skvělé. S následujícími řádky mi pomohly dvě skvělé dámy — mé učitelky dějepisu z 2. stupně ZŠ a gymnázia. Obě dostaly první verzi článku k posouzení… a byly nesmlouvavě kritické, a to bylo dobře. Jsou na svůj předmět hrdé a udělaly v jeho organizaci na svých školách kus práce. Vlastně mě mrzí, že si před ně do lavice nemohu sednout a poslechnout si, jak a s jakými materiály, se děják učí dnes.
Učitelé mají dnes faktografickou podporu od Filozofické fakulty UK, je to dobrá zpráva především proto, že čím blíže se výkladem dotýkáte dnešních dnů, tím více přibývá emocionální stránky věci, o to více pak potřebujete sahat pro podložená fakta.
Kus práce také odvádí Ústav pro studium totalitních režimů, který připravil řadu vzdělávacích programů, pro učitele pořádá kurzy, má připravené výukové hodiny na klíč.

Na mých dvou školách se dějepis proměnil podobným způsobem — výuka starých dějin se zkrátila, poslední ročníky se věnují dějinám soudobým — prostě se začalo stíhat. Je však nutné připomenout, že to pořád není samozřejmostí, že je nutné, aby byli učitelé proaktivní, aby jejich touhy dokázali naplnit a podpořit jejich ředitelé.

Kam pro informace?

V dobách svých studií jsem dějepis moc neřešil, vždy se nadrtil na jedničku… a zapomněl. Nechápal jsem, k čemu by mi tenhle předmět byl, chci být lékař… biologie, fyzika, chemie. Tímhle triem jsem si zbytečně ukrojil možnosti poznání. Před pár lety jsem to musel začít dohánět, a níže uvádím pár zdrojů, které mi pomohly:

  • Krvavá léta. Seriál internetové televize Stream, kterým provází Jiří Padevět. Jak název značí, není to pohlazení po duši, ale ztělesnění krutosti, které dějiny často nesou.
  • České století. Famózní seriál České televize (snad si ještě budeme moci platit kvalitní žurnalistiku z našich daní dále…) od Masaryka po Klause.
  • Rudí prezidenti. Další seriál ČT, který mi přinesl mnoho nových informacích o prezidentech oněch rudých čtyř dekád.
  • Vyprávěj. Sladký seriál ČT, který na osudech rodiny Dvořákových ukazuje ony zásadní roky, i se všemi důsledky pro obyčejného člověka. Důležité jsou dobové prostřihy z Filmových týdeníků.
  • Jaroslav Kmenta. Původně učitel, dnes přední český investigativní novinář. Tahoun MF Dnes (než se z Mafry stala politická agitka) a spoluzakladatel magazínu Reportér. Z jeho knih o kmotrech mrazí.
  • Erik Tabery. Šéfredaktor Respektu. Autor 2 zásadních knih: Vládneme, nerušit a Opuštěná společnost.
  • … a pozoruji jakýsi trend točit kvalitní historické filmy: trio s Rodenem (Hlídač č. 48, Habermannův mlýn, Lidice), Masaryk… Těším se na Rašína i Tomana.

Závěrem

Pro naše luhy a háje byly vždy zásadní „osmičkové roky“: 1918, 1938, 1948, 1968, 1989 a… 2018, kdy byla po 29 letech dána důvěra Vládě s podporou KSČM…
Naše republika slaví 100 let, na Hradě sedí starý a nemocný člověk, který „dolních deset milionů“ rozhodně nespojil, jak sliboval, ale rozeštval. Jezdí se do Číny učit, jak se dělá demokracie a v neposlední řadě pověsí státní vyznamenání na hruď režisérovi svého volebního klipu, anebo mnohokrát překabátěnému zpěváku, co chce žít non-stop. Ve stejné době sedí na křesle ministerského předsedy osoba s totálně neprůhlednou minulostí, trestně stíhaná pro dotační podvod a na Slovensku usvědčená jako agent StB. V tom Slovensku, kde se střílí novináři za to, že dělají svoji práci…

Zeptejte se svých dětí, zda Osmičky znají a co vědí o tématech, která jsem nesourodě rozházel ve třetí části článku. Buď budete příjemně překvapeni, nebo zklamáni. V tom druhém případě to chce jediné — rodičovskou podporu škole a užitečný dialog. Bude to mít minimálně 2 efekty. Až zas ČT vyrazí do ulic s mikrofonem a kamerou, bude se ptát, kdy skončila 2. sv. v., nebudete se muset u obrazovky nevěřícně kroutit. A ten druhý, o po-znání důležitější — budete se u volební urny rozhodovat mnohem svobodněji, s velkým penzem znalostí za hlavou.

Napsat komentář