Budu gynekolog!

Co pečuje o zdraví našich žen!

12 minut čtení

Motivace k sepsání

Často píšu články reaktivně, ani dnes tomu nebude jinak. Mám k tomu vlastně dva důvody. Ten první, osobní, je nejdůležitější. Vždy, když si potřebuji uspořádat myšlenky, sepíšu je. Když přemýšlíte jen v duchu, jste nekonzistentní, cyklíte se a myšlenky se vrací, většinou proto, že jste proces nedokončili a hlava to ví…

A ta druhá motivace je směrem k okolí. Hodně lidí mě ve studiu medicíny podporuje, a tedy stejně hodně lidí už tři roky poslouchá: „Budu ortopéd, budu rovnat kosti…“, a najednou změna, a velká. To není z ortopéda traumatologem, nebo chirurgem, to je prostě úplně jinam. Jasně, taky bych mohl jít dělat něco paraklinického, třeba mikračku, ale to bych už asi nevysvětlil ani sám sobě. Takže pokud mě někdo zná a důvody ho zajímají, tak níže jsou. Těším se, až si to přečtou i rodiče, také dostávali informace střípkovitě, tak tady jsou pohromadě.

Tak, a já jdu zas psát článek především pro sebe.

Proč ne ortopéd?

Je třeba začít chronologicky. Tedy nejdřív prvému říci ne, a pak druhému ano. Ortopedie je nádherný obor, úžasná velká chirurgie a poctivé chlapské řemeslo. Ze všech invazívních oborů má nejširší instrumentárium, a z toho důvodu i nejšikovnější a nejpohotovější instrumentářky 🙂 (To jsou ty sestřičky, které musejí, stejně jako operatér, znát celý operační postup, podávat někdy i třem lékařům, kteří by se bez nich mohli klouzat. Holky, klobouček.) Na ortopedickém sále jsem to miloval, na fakultě vymetl všechny volitelné předměty a strávil mnohé hodiny na vinohradské i královéhradecké ortopedii, kde už jsem málem vstoupil do výběrového řízení. Práce je to skvělá a náročná, a to instrumentárium mi bude chybět.

Jen elektivní výkony (někde)

Ale… pokud bych nastoupil na ortopedii, kde je vyňata traumatologie, což byl právě případ Hradce Králové (tam trauma patří pod chíru), nedělal bych obor celý a ještě se nudil. Z valné většiny elektivní operativa degenerativních onemocnění pohybového aparátu (čti: „Mlátit tam jednu TEPku za druhou.“) časem omrzí, a já adrenalin rád. Ale ok, to by se dalo řešit jiným špitálem (v domovské FNKV je klinika pospolu — ortopedicko-traumatologická), i když to není malá komplikace.

Zdlouhavost léčby a příšerná ambulantní nuda

Víte, všichni kdo viděli Nemocnici na kraji města, vidí jen primáře Sovu mlátit ty totálky, ale jako v jiných oborech, tuna práce je především v ambulanci. Je to děsná a opakující se nuda — bolí kolena, bolí kyčle, ve svátek rameno nebo loket. K vyšetření se často používají jen ruce a zírá se do rentgenů. Pacientům se někdy i léta (než dospějí do indikačních kritérií operace) nabízí konzervativní léčba (což je ale ve všech oborech), která se dá leckdy shrnout takto: opich, analgetika, rehabilitace, hubnutí. Ono by to fungovalo, kdyby na to pacienti nekašlali a na další kontrole neměli o 5 kg více… No, a tohle já prostě dělat nechci. Vždy jsem z ambulance zdrhal na sál, ale to by už pak nešlo.

Patologické pracovní prostředí

Když se jakéhokoliv doktora zeptáte, kdo jsou největší egoističtí machové — vždy to budou ortopédi. Anesteziologové by mohli vyprávět. Sám jsem zažil mnoho ostrých střetů na sále, kde šlo především o ego, i jednu vulgární hádku proti instrumentářce. U tohohle být prostě nechci.

Navíc, čistě mužské prostředí je na palici. Já mám ženy rád, u nás ve firmě je většina holek a s ženou se vždy lépe dohodnu. Jistě, komunikace s ženami má svá specifika. A stejně, jako musí být patologické prostředí v ženském klášteře, tak jako v armádě, tak já ho vnímám na ortopedii. Místo buzerplacu je sál, místo maskáčů operační empír.

Znám ve svém okolí mnoho ortopédů, za kamarády mám jen ty, co se chovají normálně. Milé doktory, se kterými se mi dobře operovalo, jsem zažil na obou jmenovaných klinikách, ale bylo jich jak šafránu. A když se s nimi na tohle téma bavíte, jejich pocity jsou stejné.

Proč GynPor?

Už na ZŠ jsem chtěl na medicínu, a vždy to byla gynda. Pamatuji se, jak jsem už na té základce měl nastudovány Antikoncepční metody od Grady. Nerozuměl jsem v té knize spoustě slov, ale už tehdy nějak chápal, že se u žen střídá estrogen a progesteron, a že když se do hormonů ve správný čas hrábne, tak se netěhotní. Už tehdy jsem věděl, že se pomocí HAK dá hýbat s měsíčky, aby si třeba žena v klidu užila dovolenou u moře apod. 

Pestrost oboru

GynPor je nejpestřejším oborem medicíny vůbec, opravdu… nenajdete tak bohatou škálu práce. Posuďte sami:

  • Gynda obsahuje velkou chirurgii, a to jak s pohybem v malé pánvi, tak v dutině břišní. Smutné je, že tato chirurgie je většinou onkologická. Ale protože každý nádor je jiný, jeho extrakce není nikdy stejná, množství struktur, které může být zasaženo je velké, samotný výkon je tedy složitý a náročný.
  • Ne vždy je ale nutné hned párat břicho, mnoho gynekologických operací (stejně jako v chirurgii) je laparoskopických. Představte si to jako zavázat si tkaničky v krabici od bot dvěma metrovými klacky… máte představu? Tak a teď si to převeďte do 3D, ve kterém se ale musíte pohybovat na 2D obrazovce s absencí hloubky.
  • A pak tu máme malý sál, kde se provádí malé výkony, třeba konizace, hysteroskopie apod. Jede to jako na běžícím páse, třeba i 5 výkonů za dopoledne.
  • Gynda obsahuje onkologii. Což je smutné, ale potřebné. Jak populace stárne, lidé se dožívají svých nádorů, a nebude to jiné, respektive bude ho horší. Onkologie je velice progresivní obor, tím jak nyní zahrnuje molekulární a genetický přístup, je i perverzně složitá.
  • Samostatným oborem, který zažívá veliký vzestup je urogynekologie, která má mimochodem také zajímavou a zcela odlišnou operativu. Správně vedená navíc vrací pacientkám mnoho kvality života a sebevědomí.
  • Porodnictví někdy začíná už v poradně pro léčbu neplodnosti a následují výkony asistované reprodukce. Tím, jak se snižuje kvalita a množství spermií v šourcích současných mužů, bude obor stoupat také.
  • Klasicky ale porodnictví začíná v prenatální poradně. Do té nemocniční by se měla žena dostavit nejpozději v 36. týdnu, pokud ji do té doby hlídal její gynekolog. Některé ženy ale docházejí do nemocnice už od počátku, a pokud tomu tak je, čeká ženu nějakých 10–14 kontrol. A tady jsem šťastný. Péče o nastávající maminky mě baví, kor ambulance pro dohled na vysoce rizikovým těhotenstvím, kam docházejí těhotné třeba s gestačním diabetem, preeklampsií či jinými chorobami, které těhotenství spustilo, nebo které ohrožují jeho průběh. Je to obrovsky zodpovědné, ale moc hezké.
  • Do péče o těhotné patří ultrazvuk, to je porodníkova pravá ruka. Na GynPor odděleních se setkáte vždy s těmi nejlepšími stroji v nemocnici, potřebujete špičkové mašiny s velkou výdrží a vysokou rozlišovací schopností. Ultrazvuk je těžké se naučit, a zrovna v těhotenství jde fakt o hodně — především ultrazvuk mezi 11. a 14. týdnem je klíčový pro odhalení vývojových vad, anebo třeba odhadu rizika chromosomálních abnormit.
  • A teď to (skoro)hlavní. Porodnictví je obor s vysokou compliance těhotných. Žádná žena nechce nemocné dítě, každá se o průběh těhotenství bojí, kor když je provázeno komplikacemi. Ženy do poraden chodí, dbají rad lékařů, jako lékař se tedy spíše nebudu muset hádat, ale především si rvát vlasy, že se na něco přišlo příliš pozdě.
  • A nakonec, jako zlatý hřeb, porodní sál. Já nejsem nijak spirituálně založen, jsem agnostik, ale porod prostě považuji za zázrak, ať už ten vaginální, nebo císařským řezem. Ten okamžik, kdy jsem na sále poprvé pustil slzu, si pamatuji přesně (pokud chcete přeskočit sentiment, tak text kurzívou vynechte).

Byl první týden pátého ročníku, první noční služba v podolské porodnici, porodní box (tuším č. 5). Mladá druhorodička, otec u porodu, vaginální porod bez komplikací, bez poranění. Když se dítě narodilo, pediatři dokončili svou práci a porodní asistentka položila dcerku matce na prsa, ta řekla: „Vítej.“, dítě políbila na čelo… a já věděl, že to byl přesně ten okamžik, kde se do dítěte zamilovala, odteď až na celý život. Otec brečel, já to držel. Byl jsem úplně mimo, nebyl jsem pak skoro schopen použít gynekologická zrcadla, abych spolu s lékařem provedl poporodní vyšetření. Myslím, že to byla ta chvíle, kdy jsem po letech porodnictví zase objevil.

Je třeba dělat si radost. Já se rozhodl koupit si za státnici z interny svou první postgraduální učebnici. Snad mě dovede až k atestaci.

No, a já chci být prostě u toho, tyhle chvíle chci zažívat. Chci ženy doprovázet během těhotenství až k porodu, abych pak mohl být u toho Oka-mžiku, kdy se to stane. Mimochodem, podobné je to u císaře. Ten moment, kdy se v podstatě břišní operace promění ve zrození je prostě hustej. To ticho, kdy se dítě vyjme z porodních obalů… a pak se na celý sál rozkřičí a všichni si oddychnou. Je to pecka, je to návykový. Byl jsem u mnoha operací mnohých oborů, operačnímu sálu jsem se nikdy nevyhýbal, spíš ho vyhledával, ale takovou emocionální nálož jsem jinde nezažil.

  • A tohle všechno končí na oddělení šestinedělí, kde se o maminky po porodu staráte. Uvědomte si, že gynekologie je jediný obor, který v nemocnici hospitalizuje zdravé lidi 🙂 a to je veliká paráda a radost.
  • A celé to završuje fakt, že GynPor je velice komunikativní obor, který vyžaduje dávku taktu a empatie, a já si s pacienty prostě povídám rád, především když mají o své zdraví zájem.

Summa summarum

Tohle vše dává dohromady naprosto neuvěřitelně barevný koktejl, kterého se chcete jako lékař napít, tedy minimálně já to chci moc, a už se nemohu dočkat. V září nastupuji. Těším se jako malej kluk, až tohle začne. Bude to neuvěřitelně náročná cesta, než se tohle všechno naučím, ale bude to jízda… a já už chci jet!

Napsat komentář