O mně

Kdo čeká krátký životopis, ať nečte dál a raději si zobrazí můj profil na LinkedIn. Dál je to totiž sakra dlouhý text, plný vzpomínek a pocitů. Všichni píší paměti na sklonku života, já začínám teď, budu neustále pokračovat, a v důchodu budu mít méně práce 🙂

Na počátku

Děčín. Kromě toho, že leží na Labi, je to moje rodné město. Narodil jsem se koncem července 1993. Mně bylo sotva pár hodin, naší republice ani ne osm měsíců. Do tohoto města se budu ještě mockrát vracet, a to nejen proto, že tam dodnes žije teta se strýcem.

Byl mi skoro rok.

S rodiči a prarodiči jsem zde strávil něco přes měsíc. Naše rodina už tehdy bydlela jinde. Ve městě pramenů a hlubokých lesů — Mariánských Lázních.

Mariánské Lázně

Žil jsem zde jedenáct a kus roku. Pořádná doba. Když se řekne dětství, vybavím si právě tohle město. Zpětně si uvědomuji, že vyrůstat v lázeňském městě byl dar. Tehdy mi připadalo normální, že jsou všude parky, honosné hotely, nevídané služby, čisto… O to divnější pro mě tehdy byly výlety do měst, kde to zdaleka tak nevypadlo, kde jsem byl rád, že nebydlím.

Táta byl vojákem z povolání. Pár hodin po této fotce odletí na půl roku do Bosny
a Hercegoviny, mise SFOR/KFOR. Slavnostní přísahu i tuhle večeři v restauraci U Filipa si pamatuji, i to hmatatelno, že jede do války, a že už se nemusí vrátit.

V Mariánských Lázních jsem chodil do Základní školy Jih. Byly totiž doby, kdy měly Mariánky čtyři základní školy, a každá se jmenovala podle světové strany. Když jsem na základku chodil já, už chyběl Východ — asi poplatný době… A Západu všichni říkali Úšovice, neboť se tak jmenovala čtvrť, kde škola ležela. Tuhle školu jsem měl nejblíž, byl jsem tam na zápise a byla blbá. Rodiče i já chtěli na Jih. Přes pár dopisů, stížností a běhání se to povedlo — s ročním odkladem (za který jsem se naučil zavázat si boty, takže to asi k něčemu bylo…).

První z pořádných rodinných fotek od profíka.

Zpátky k Jihu. Byla to obrovská škola s velkou družinou a jídelnou, do které chodily stovky zaměstnanců okolních firem, úřadů i blízké obchodní akademie. Chodil jsem do Áčka, jako jeden z prvních jsem mohl psát perem a jako první jazyk si zvolil němčinu. Anglicky tehdy možná mluvil svět, ale já na ulicích potkával samé Němce.

Do Německa jsem často jezdil i za sportem. V ML jsem dělal judo, šíleně mě nebavilo, ale byl jsem už tehdy trochu nad váhou, tak mi to šlo. Co nezvládla technika, to jsem dal silou. Byl jsem v skvělý v boji na zemi
a držením s pákou. Dosáhl jsem na oranžový pásek, zničil si kolena
a zapamatoval pár japonských slov. Hadžime. Ipon. Diplomy už jsem vyházel, medaile nechal. Nějak to vyšlo tak, že mám všechny tři cenné kovy.

Vánoční turnaj v judu, mám ten červený rozlišovák. Tenkrát jsem turnaj ve své kategorii vyhrál, ale měl jsem spíš radost, že to už skončilo.

Protože bych se mohl flákat, bylo třeba mít každý den kroužek. Tak když bylo v Po a St judo, Út a Čt bylo plavání. Tenhle sport miluju dodnes, naučil jsem se plavat fakt skvěle a úspěšně závodil, o tom ale až později. Zrovna
v ML postavili nový bazén, a tak začaly kroužky, a já to tam šel otevírat. Umím několik plaveckých stylů, mám doživotní atopický ekzém a počet pálení bradavic tekutým dusíkem bych asi těžko odhadl.

A ještě bylo potřeba někam chodit v pátek. Tak jo, ZUŠka, jasná volba. Kytara. Klasická akustická španělka. Nějdřív jsem hrál na půjčenou kytaru od vrátného nábytkářské firmy Nová Karna, kde dělala máma. Měla kovové struny, nedala se naladit, byla hnusná a smrděla cigaretovým kouřem. Měl jsem ji doma bez obalu a v hodinách jsem si půjčoval erár. To trvalo asi půl roku, přišly Vánoce a já dostal úplně novou dospěláckou kytaru. Strunal (bývalá Cremona). Firma sídlila v Lubech a dělal v ní nějaký můj prastrýc/praděd, který byl houslařským mistrem. Skvělý vzhled, vůně, nylonové struny. Hrál jsem dobře, cvičil málo, po dvou letech jsem hrál i v takovém komorním kvartetu. Časem byl i první (a poslední) koncert, ale o tom až taky později. // A na poslední řádky odstavce přidám poslední kroužek. Junák, český Skaut. Pár táborů, pár víkendovek, složená Nováčkovská zkouška a tehdy ještě neinformovaná hrdost na členství v téhle organizaci. Jednou Skautem, navždy Skautem. Dodnes se skauty pracuji, mám je rád, baví mě ta organizace, její vzdělávání i struktura. Moje děti tam budou chodit. Dostanou to jemným befelem.

Zlato, stříbro, bronz… kde je tomu konec?

Ale všeho do času, idyla netrvala věčně a přišlo stěhování. Táta byl voják
z povolání. Léta pracoval v sousedním městě, Velké Hleďsebi, ale pak přišlo první převelení, do Tábora. Už jsme měli vyhlídnutý barák, novostavbu,
i s barovým pultem…, ale ministr Kostelka prohlásil, že v Táboře už vojáci nebudou. Přišlo převelení na Generální štáb do Prahy. To bylo definitivní
a my se stěhovali. Bylo mi 11, vlastně 12. Prostě jsem jako jedenáctiletý odletěl na mořského koníka do Černé Hory, a jako dvanáctiletý se vrátil už do Prahy. U stěhování jsem nebyl, to bylo dobře, nepřežil bych to. Ostrý řez byl lepší.

Praha

Sedlec, tak se ve skutečnosti jmenuje místo, kdy bydlím.  Typická vesnice Středočeského kraje — minimální počet obyvatel s trvalým bydlištěm, maximální těch s přechodným. Nová výstavba na černozemi, hnusné developerské projekty a katalogový dům č. 82 je hned vedle toho č. 75. Vesnice dostává svému názvu, je v sedle mezi dvěma kopci, Beckovem a druhým, který v mapě nemá jméno, je na něm přenašeč a všichni mu říkají „Amerika“. Pokud mu před ’89 neříkali „Sajuz“, je mi to asi jedno. Na obou kopcích je krásný smíšený les, ten je na Beckově protkán cestami, včetně křivolakých cyklistických single-trailů. 
A Praha je v názvu proto, že tam se vše děje — pracuje, studuje, žije.

Nový domov.

Dřív tu býval zemědělský výzkumák, teď je tu místo něj špatně založený rybník, který v létě vytváří komáry. Pěkné hřiště, které nikdo nepoužívá. Bývala tu i hospoda a chráněná dílna, obojí zaniklo. Býval tu krámek, vlastnil ho fajn Vietnamec, náhle skončil, prý ho někdo udal na babiš-bonz-webu, že neměl EET. Tak jsme bez koloniálu.

Základní škola Bohumila Hrabala

Spousta špíny, hluku, pražská MHD, první sebevrah pod tramvají, téměř nestihnutá první hodina. Tak vypadal můj první školní den. Nastoupil jsem do šesté třídy, bez sociálních vazeb… prostě do nové školy. Z tohoto období si pamatuji už jen útržky. Jeden ale za všechny — 9. třída, na poslední rok nová budova, děti z nižších socio-ekonomických poměrů, ZŠ Na Korábě. První pořádné napadení, zlomený nos a jeho plastika a pobyt na ORL blízké nemocnice Na Bulovce.

Tohle byla důležitá, naštěstí dočasná, životní zkušenost. Přeseknutá patelární šlacha, první pořádná hospitalizace s operací… a dočasný pobyt na vozíčku.
Měsíc po této fotce jsem vyběhl Sněžku na čas.

Těšil jsem se, až odejdu, přišly přijímačky na střední. V Praze byly tehdy jen 2 přírodovědné gymply: Botičská a Arabská. Klaplo to na oba, šel jsem na Botičskou, kde jsem prožil krásné 4 roky, v kolektivu rozumných lidí, a až na pár výjimek i schopných pedagogů.

V ML jsem chodil na 3 kroužky, do Prahy přenesl 2. Judo už jsem tehdy svorně nesnášel, sekl jsem s ním. Jako v ML, alegoricky, bylo zase v Út a Čt plavání. Zde je potřeba vyseknout pochvalu tátovi, který zařídil to, že jsem po přestěhování měl kam jít. Skvělá základka s výukou jazyků (přidal jsem si Aj) a informatiky, kroužek plavání a cosi skaut-like… jmenovalo se to Jilm, a dlouho jsem tam nevydržel. Díky, táto, za skvělou přípravu! Zpětně vidím, jak mi to s adaptací pomohlo. // Co táta zařídil, máma se mnou oběhla a zařídila, aby se vše stalo skutkem. Nebylo to jednoduché, byla tehdy vytržená v z milovaného města a nemocná. Byla čerstvou Bc. ekonomie, přesto nezaměstnaná, a v hlavě jí zněla hláška z pracáku: „Vy máte vysokou, hm, takových nezaměstnaných vysokoškoláků tu máme tuny…“, nebylo to jednoduché, ale já tím tehdy nebyl zatěžován. Máma se mnou v tomto stavu obíhala všechny kroužky, školu…, vozila mě po Praze, kterou sama neznala. Díky, mami! Za tu péči, navzdory vlastním problémům. // Rodiče to tehdy neměli snadné, ale ke mně pustili minimum starostí, já tak měl sílu bojovat s přesunem. Nikdy jsem jim za to nepoděkoval, dělám to teď. Díky!

Možná první výuka první pomoci. Tehdy jen pro spolužáky. Povšimněte si, že už tehdy jsem měl silné cítění pro lektorské oblečení — zde jednorázové operační modré. 😀

Plaval jsem za slovutný klub Bohemians 1905, bavilo mě to, závodil jsem, byl jsem dobrej. Tréninky probíhaly v Riegrových sadech, v budově vinohradského Sokola. Přišel ale den, kdy jsem se od trenéra dozvěděl, že se kroužek stěhuje, profesionalizuje, že budu mít trénink 8× týdně, a to v Po až Čt, ráno i večer. Hm, živit se tím nechci, ekzém pálí, bradavic bylo dost. Skončil jsem.

Obnovil jsem kytaru. Táta sedl k internetu, našel ZUŠku na Ládví a místo u učitele vedoucího kytarového oddělení. Právě na téhle škole jsem odehrál svůj první a poslední sólový koncert. Byla to taková přehrávka na konci školního roku. Přišli rodiče, já hrál pár minut, oni byli hrdí, a mně v tu chvíli patřil svět. // Můj profesor byl génius, skvěle hrál, nehnal mě do zbytečných ambic, které jsem neměl, vyprávěl o zdravé výživě, ženách a jízdě na koni. Miloval život v sedle, stal se mu ale osudným. Jednou při rychlé jízdě po svahu s koněm spadl. On svým zraněním podlehl na místě, kůň byl utracen o pár dnů později. Čest Vaší památce, pane profesore. Dlouho jsem do školy nechodil, pak přišla tahle zpráva a nabídka na jiného učitele. Věděl jsem, že je ras, že k němu nechci. Kytaru jsem tedy odložil do skříně, jednou za rok ji vytáhnu, ale vím, že se k ní po medicíně vrátím. Chirurg by měl na něco hrát, cvičit si a uvolňovat prsty.

Gymnázium Botičská

Skvělý přírodovědný gympl, špičkově vzdělaní učitelé, fakultní škola PřF UK a partnerská škola 1. LF UK. Centrum města, úplně jiný vesmír. Uteklo to jako voda.

 Za zmínku stojí SOČka v oblasti zdravotnictví o vztahu chuťového čití a endokrinní regulace. Vyhrál jsem s ní školní kolo, pak celopražské a na celostátní přehlídce jsem byl sedmý. Zkusil si pořádnou vědu v Endokrinologickém ústavu, napsal svůj první rozhovor. Zpovídal jsem prof. Stárku, velikána a zakladatele moderní české endokrinologie.

SOČku jsem dotáhl ještě dál, byl jsem v Endokrinologickém ústavu součástí týmu, který pak výzkum publikoval v Prague Medical Report.

Pak už jen přišla maturita, byla to formalita, nedávalo mi to smysl, jen jsem věděl, že to musí být. Maturoval jsem z biologie, fyziky, češtiny, angličtiny a obhajoby maturitní práce. Maturoval jsem s vyznamenáním, vysvědčení si na Novoměstské radnici převzal v červené tubě… a bylo mi to k ničemu. Maturita má dnes stejně jen binární rozdělení: má/nemá.

Nadřeli se, ale zvládli. Maturitní ples.

Český červený kříž

Všechno začalo o prázdninách po 6. třídě. Cestovka VoLaReZa (Vojenská lázeňská a rekreační zařízení) dělala pro děti vojáků tábory za zvýhodněnou cenu. Jel jsem několikrát, pořád na ten samý. Kam? Do hor! Miluju hory dodnes, už jsem si v nich sáhl na kruté, ale i veselé okamžiky. Tábor se odehrával v Krkonoších, v hotelu Bedřichov, který se tyčí na jednom z nejvyšších míst Špindlerova Mlýna. Chodilo se do hor, hrály se se hry… bla, bla… na každém táboře musí být zdravotník, zde byla zdravotnice. Vzala si nás na jedno odpoledne a udělala nám nalejvárnu o první pomoci. Byla to k smrti nudná přednáška. Ani jsme neresuscitovali, jen umotali obvaz. // Já tehdy nějak na medicínu nemyslel, uměl jsem tehdy nadprůměrně s počítačem, viděl jsem se na ČVUTu někde na FELu, nebo FITu. Odpoledne ale vyvrcholilo tím, že pro nás zdravotnice namaskovala pár modelových situací. Brutálně jsem se do toho položil, všechny zachránil a rozhodl se, že to chci dělat. Za zdravotnicí jsem došel, vše vyklopil a dostal kontakt na vedoucí dětské skupiny na OS ČČK Praha 3, 6 a 8. // Když se mě někdo ptá, kdy jsem se rozhodl pro medicínu, vyprávím právě tenhle příběh. Přesně tehdy to začalo.

Uzavřeli jsme pěší tunel na Žižkově, udělali bouračku, maskovačku, zapálili dýmovnici.
I takhle vypadala běžná sobota s ČČK.

Někdy na gymplu jsem pořádně rozvinul práci pro ČČK. Začal jsem tam chodit hned po přistěhování, na zdravotnický kroužek, ale v téhle době už jsem začal dělat naplno. Přišly funkce. Byl jsem místopředsedou a následně předsedou místní skupiny, posléze jsem vstoupil i do Výkonné rady Oblastního spolku ČČK Praha 1. Předtím jsem několik let působil na OS ČČK Praha 3, 6 a 8, chvíli na Praze 7. Ale až na Praze 1 se mně a kolegům dostalo pořádné podpory a růstu.

S kolegyní jsme vedli skupinu dětí, kterou jsme posbírali po obou předešlých spolcích, organizovali víkendovky i letní výpravu. Posouvali sebe i děti v první pomoci.

Škola TRIVIS, půjčená učebna, vyvíječ kouře, rozsekané dveře sekerou… další cvičení ČČK.

Přišel i veliký projekt — Rescue Marathon. Skvělá akce, která dává možnost laickým týmům ČČK a SDH z ČR i SR projít náročná stanoviště, zvládnout hromadné neštěstí a vyměnit si zkušenosti. U akce jsem byl od nultého do čtvrtého ročníku. Působil jsem v pozici člena realizačního týmu a hlavního maskéra. A jako už mnohokrát, vymýšlel jsem modelovky na klíč. Akce poslední léta probíhá v Heřmanově Městci, dosáhla úctyhodného rozměru a jména, prošla si medii a plácla si s fajn sponzory.

Odhadem tak 3. ročník, Heřmanův Městec a pořádná zdravotnická jízda.

Tenhle text je ale o mně. Nejdůležitější práci odvedl ČČK se mnou. Od člověka, který uměl pracovat s dětmi, naučil se u toho postupně maskovat až po lektora, který vzdělával hlavně dospělé.

Většina vedoucích z ČČK lezla, pojilo nás to ve volném čase. Tohle je vrcholovka
z Grossglockneru. Na fotce Džarda a Ivča, oba mi něco do života předali,
jen od Ivči toho byly vyloženě tuny. Díky, Ivčanko.

Průběh byl skutečně takto přímočarý. Bavilo mě maskování poranění, docházel jsem na kurzy starších lektorů, kteří sami maskovat neuměli (tehdy to ještě nebyla standardní lektorská kompetence), až do okamžiku, kdy jsem se rozhodl začít učit sám. Byl to postupný vývoj, který končil u mě, jako totálně samostatného strůjce prvních plnohodnotných zážitkových kurzů na ČČK Praha 1. Od vedení spolku se mi dostalo velké podpory a já mohl růst.

Všechno pokračovalo pár let skvěle, ale nakonec už jsem potřeboval jít jinam, dělat nové věci, více posouvat sám sebe…, až přišla nabídka od PrPom. Ale o tom až později.

O pár let později splněn další sen, a na dlouhou dobu poslední. Střecha Evropy, Mont Blanc.

Přírodovědecká fakulta UK

První rok mi přijímačky na medicínu zkrátka nevyšly. Možná jsem si ještě neuvědomoval důležitost, možná trochu flákal přípravku, do které jsem chodil, možná to bylo tím, že jsem si neuvědomoval to, že stačí jen odmaturovat, že není třeba dosáhnout úžasných výsledků. Nevím. Výsledek byl ale jasný. Maturita s vyznamenáním, na medicínu nepřijat.

První a poslední práce s tuší a následná elektronizace mapy světa.

Byl jsem přijat na více škol, od VŠCHT, kam brali bez přijímaček, až po záchranáře v Kladně pod ČVUT, kde jsem ve zkouškách skončil na prvním místě. Na žádnou z těchto škol jsem se ale nezapsal, nakonec totiž vyhrála Přírodovědecká fakulta UK, bakalářský obor Biologie a geografie se zaměřením na vzdělávání. Prostě učitel bižule a zemáku pro střední školy. Studium biologie mě bavilo obecně, zemák byl převlečená matika,  a to mi vadilo, naučit se ale základy vektorové grafiky a kreslit mapy bylo opravdu fajn, a z dosti znalostí tam nabytých čerpám dodnes.

Mikroskopická technika pro učitele. Nikdy jsem mikroskop neměl rád, kdyby mi někdo předem řekl, kolik toho za ním prosedím na medicíně za první roky, snad bych tam ani nešel.

Jsem přesvědčen o tom, že kdybych zvolil jiný dvojobor, konkrétně biologii a chemii, zůstal bych asi napořád, měl dnes dostudováno, působil jako učitel, neřešit služby, noční, atestaci…, ale osud tomu chtěl jinak. Na gymplu jsem z chemie zrovna neexceloval, ani z ní nematuroval. Ale k odchodu z vysoké si pamatuji především dva okamžiky.

Vrcholné zápočtové dílo. Jen pár týdnů poté už jsem do školy nikdy nepřišel.
Ale díky moc za tuhle příležitost, zbytečné to rozhodně nebylo.

První nastal hned první den školy, první přednášku na VŠ, předmět anatomie a morfologie rostlin. To slovo „anatomie“ mě prudilo, páč jsem touhle dobou měl řešit úplně jinou anatomii, a tak jsem si totálně nasraný a zklamaný sedl do zadní lavice a čekal co přijde. Vešla starší dáma, spustila: „Pěkný den, moje jméno je profesorka XY, a celý svůj život jsem zasvětila stavbě rostlinného stonku.“ Málem jsem zemřel, nevěřil jsem vlastním uším, a i když mám silný respekt k vědě (až na pár vybraných humanitních paoborů), tohle jsem nedával. Ten druhý přišel na začátku letního semestru, předmět Metody ve fyzické geografii. Bylo pondělí a já zas čekal, co přijde. Bylo nám sděleno, že si máme vybrat nějaký potok v ČR a zpracovat jeho výškový profil a další ukazatele. V tu chvíli jsem si uvědomil, že já tohle prostě dělat nemám, že mi chybí důležitý zápočet i zkouška, které bych si musel zapisovat znovu, že jsem se vlastně flákal a náprava by trvala dlouho. Ten večer jsem se rozhodl, ten večer jsem oznámil rodičům, že s PřF končím, že budu půl roku doma, budu pracovat pro PrPom, abych byl co nejmenší zátěží, a že se začnu učit pořádně na přijímačky na medicínu. Souhlasili, věřili mi, podpořili mě, pamatuji se na to. Přijal jsem tehdy pořádně odpovědnost za vlastní život… a v úterý už jsem nepřišel.

Nová etapa — PrPom a medicína

PrPom

Úplný start

Ten okamžik si pamatuji přesně, měl jsem po maturitě, probíhaly nejdelší prázdniny v životě, já měl v říjnu nastoupit na PřF, kam se mi nechtělo, bylo mi pod psa. Téměř na měsíc jsem vypadl někam k Jesenici na job, který mi dohodila ředitelka OS ČČK Praha 1. Staral jsem se tam jako zdravotník o mladé Rusy, kteří sem přijížděli na české VŠ, čekal je rok češtiny a tohle byl takový seznamovák.

Osudový inzerát.

Měl jsem tehdy spoustu času probírat se nevyřešenými úkoly v počítači. Našel jsem plakátek, který mi poslala moje spolužačka z gymplu, můj studijní anděl strážný, jak na střední, tak později na medicíně, díky, Verčo! Díky za všechno. // Na plakátku stálo: „Umíš maskovat poranění? Pošli CV a fotky své práce. PrPom.cz.“ Hm, tak jo. Procházel jsem si tehdy v ČČK nějakou krizí, nějak tušil, že to není pupek světa. CV jsem tehdy sepsal, fotek mého maskování jsem měl tuny, a na inzerát odpověděl. PrPom tehdy reprezentoval nějaký Ondřej Koudela. Mrknul jsem na web, vypadalo to fajn (ne, ten web byl hnusnej a měl minimální obsah, to jsem tehdy ale nevěděl). Ondřej odpověděl za pár dnů na mail. Tu větu z jeho mailu z hlavy nesmažu: „Pěkný den, rád se s Vámi potkám na kurzu v Českých Budějovicích. Díky i za zaslané CV, ze kterého však vyplývá, že většina Vašeho vzdělání pochází z ČČK, což do začátku považuji za hendikep.“, uff. Byl jsem tehdy čerstvý Zdravotnický instruktor ČČK, měl jsem nejvyšší vzdělání, kterého bylo možno v ČČK dosáhnout…, a nějakej Koudela z PrPom.cz mi říkal, že je to hendikep… Měli jsme ale tehdy oba štěstí, že já už měl ve vztahu k ČČK praskliny. Na mail jsem odepsal kladně a kurz na začátku října v ČB potvrdil. Tehdy to začalo.

První kurz pro PrPom, tehdy jsme s Ondrou začali psát novodobou historii firmy.

Byla sobota 5. října 2013, vstával jsem šíleně brzy a jel vlakem do Českých Budějovic. Jel jsem na první kurz PrPom, kde jsem měl být původně jako stážista zdarma, ale pak jsem jel jako normálně zaplacený maskér. Na nádraží mě čekala sanitka a v ní Ondřej. Nasedl jsem, po chvíli jsme si potykali, dojeli k jakési školce uprostřed Budějovic. Nakonec nezůstalo jen u maskování, Ondra měl odvahu a neměl lidi, tak jsme si rozdělili skupinu, já dostal hrst obvazů, skripta, co jsem nikdy neviděl a lidi, které jsem měl za 45 minut naučit zastavit krvácení. Tak jo. Naučil jsem je to. Pak odmaskoval modelové situace, pak odjel zpět do Prahy. // Po pár dnech jsem Ondrovi napsal, že mě ta práce bavila, že to bylo něco jiného než dosud, a že ta skripta, co má, jsou totálně na prd. Přišla odpověď: „Tak napiš nová.“. Fajn, a už jsem neodešel, na začátku jsem dělal všechno, ale teď jsem šéfem vzdělávání, výroba skript, modulů, metodiky a všech výukových prvků mi zůstala.

Bez ladu a skladu… — směs milníků

Začátky si těžko pamatuji, vím jen, že to bylo hodně práce, kupa entuziasmu, málo peněz. Postupně začínali přicházet velcí klienti, skoro každý víkend jsme postávali někde na promoakci, naprosto organicky přišli i první lektoři. Už od prvních chvil jsme učili kvalitně, za to ruka do ohně, jen v tom nebyl řád, každý lektor učil osobitým stylem, a i když se učilo správně, za chvíli nám došlo, že bez standardizace a systemizace to nepůjde. Já tehdy vyřkl památnou větu: „Udělejme modulární systém výuky, skládejme kurzy na míru jako puzzle.“, stalo se. Od té doby zhruba 3× do roka aktualizuji výukový systém nebo tvořím něco nového. Postupně přibyly podrobné popisy modulů, anebo videa výuky zkušených lektorů.

SIA — Social Impact Award. To je akcelerátor pro startupy. Věc, která trvala přes půlroku, poskytla nám perfektní vedení i mentory, a především, ze mě, do té doby pomocníka s občasnou realizací nápadů, udělala juniorního manažera. Od té doby jsme byli PrPom my dva — já a Ondřej. V soutěži jsme vyhráli speciální cenu Konej dobro se ZOOT. Masivní výroba triček, bylo o nás slyšet.

Speciální cena je ZOOT je naše. Máme nakročeno a víme, že tohle je začátek ještě tvrdší práce… Od téhle chvíle — PrPom = Ondřej a já.

Vymýšlel jsem nové kurzy, psal žádosti o akreditace, přijímal nové lektory a staral se o jejich růst, ale i pořád vařil maskovací těsta a krev. Do toho občas učil na ČČK a učil se na přijímačky na medicínu. Byl to náročný rok. Rok 2015.

V roce 2016 jsme postavili střední management — máme obchodní tým, realizační tým, PRistku. Zakázky se valí. Zakládáme PrPom, s. r. o. a začínáme to myslet vážně.

… a dál už bych jen kopíroval náš firemní web: Historie PrPom.

Někdy v roce 2017 procházím životním zlomem, navštěvuji koučink. Je to buzzword, právě o něm bude jeden z mých dalších článků, a proto jsem tam přicházel s mnoha předsudky, ale pomohl mi neskutečně. Dokonce jsem během něj překonal rozchod, ale i znovustart vztahu… Díky moc, Míšo Karásková z KNO Česko.

PrPom moderní

Děláme v PrPom skvělou a náročnou práci. Přibíráme spoustu kvalitních lidí, i když ne každý to tempo a nároky vydrží. Podnikáme, bereme to zodpovědně, jsme social business. Spouštíme nové projekty, prodáváme defibrilátory, navazujeme kupu spoluprací. Více na webu.

Bereme život vážně — učíme první pomoc zážitkem a děláme z lidí hrdiny!

Medicína

Druhý pokus vyšel. Přijat — na 1. a 3. lékařskou fakultu UK. Vybral jsem si Trojku. Mnohokrát jsem si za tu volbu nadával, mnohokrát gratuloval. Ta škola je náročná, na čas, na psychiku. Někdy ji nenávidím, někdy mi nevadí, nikdy ji nemiluji. Každé zkouškové vyhrožuji odchodem, ale pořád jsem tam. Mé studium je peklo pro mě i mé okolí. Ale čím jsem blíž cíli, tím přijímám větší odpovědnost. Ale bez vaty, těším se, až to budu mít za sebou, a začnu dělat pořádnou práci — s rouškou na xichtě a kudlou v ruce.

Poslední seminář Úvodu do akutní medicíny, který stál bok po boku
se založením kroužku ACTER.

Prošel jsem si během dosavadního studia horskou dráhou. Okamžiky štěstí a složených zkoušek, okamžiky proher a myšlenkového dna. Vyhoření, zhroucení, hospitalizace, odraz. Motivace musí být silná, abyste tohle zvládli.

Poprvé v nemocnici, poprvé v bílém. Ještě plní ideálů…

Medicine = fucking my life to save yours.

Ortopedie, jasná volba. Ale pořád někomu vysvětluji proč, udělám to tedy zde. Nenávidím internu, léčí se tam ionty, a především banda výsledků na papíře. Nesnáším internistické detektivní pátrání po příčině nemoci. Dnešní interna je především záležitost polymorbidních pacientů, které dnešní medicína umí držet při životě, ale vlastně po smrti. Chovám k internistům hluboký respekt, jsou to bedny. Já ovšem internu krystalicky nenávidím. // Ortopedie je velká a náročná chirurgie, obsahuje spoustu fyziky a mechaniky, má nejširší množství instrumentů a dá se přirovnat k akademickému řemeslu. O mozku ortopédů se říká, že obsahuje jeden motoneuron na ovládání kladívka, mně ale učarovala. Od ambulance, přes operativu, čtení zobrazovacích metod, prevenci u dětských kyčlí, snadný přechod k traumatologii… Je to obor, kde se málo umírá, má celé věkové spektrum pacientů a staví lidi na nohy. A slovy filmového primáře Sovy: „Neberte to tak, že považuji tu svou chirurgii za jedinou disciplínu, spíš je to pošetilost starého člověka, ale já mám pocit, že chirurgie má tu krásnou vlastnost, že lidské tělo nejen léčí, ale z gruntu mění. Nelítostně a jednou provždy. A v tom je její nebezpečí a krása.“ Proto jsem se pro ortopedii rozhodl a muselo by se stát nevím co, abych uhnul! (Pche… o pár odstavců dále…)

Velká stáž na Ortopedické klinice FN Hradec Králové, snad cílového pracoviště.

Podzim 2019 — pytel životních změn

Když píši tyhle řádky, je 4. 1. 2020 a spoustu věcí je jinak. Tedy vlastně, je jich jen pár, ale mají velký význam. Poté, co jsem na začátku listopadu úspěšně složil 3. (ze 6) státnici (tentokrát z gynekologie a porodnictví), se vše strašně rychle semlelo.

Odstěhování z Hradce Králové, návrat do Prahy

Rozešel jsem se s přítelkyní, udělal jsem to já, byla to pro ni strašná rána, za způsob provedení bych si nafackoval. Ale už jsem nemohl dál. Je to skvělá ženská, společných 3,5 roku není týden, ale já si uvědomil, že jsme jiní — v hodnotách, ve volném čase. Naše cesty se rozešly, bolelo to, ji víc — odpusť a ať se Ti daří co nejlépe!

Takto vypadá 3,5 roku života, naložených během 2 hod, do 1 kufru VW Sharan.

Kam na praxe?!

S odstěhováním z HK souvisela i spousta administrativy, té studijní především. Najednou mi zbýval týden, abych nastoupil na praxi z interny, ale v HK už to nešlo… a já nic jiného neměl. Došlo mi, že pro přípravu na státnici, které se vyloženě děsím, bude ideální malá interna s neselektivním příjmem. Kousek od nás leží městečko Neratovice, ani jsem nevěděl, zda tamní nemocnice vůbec internu má, a kde nemocnice leží. Jeden hovor s primářem, a bylo to — za týden mohu nastoupit. Studijní, smlouva, pošta, Neratovice, hotovo. // Praxe je skvělá, kolektiv samých ženských, v čele primář, všichni si tykáme. Mám na starost svůj pokoj, dělám si vizity, píšu papíry, plánuji léčbu… a snažím se nic neposrat — primum non nocere („především neškodit“ — princip non-maleficence je základním imperativem medicíny).

Tenhle fonendoskop mi dali kolegové z PrPom — díky. Tady nezahálel.

Dělal jsem tu spoustu věcí poprvé: punktoval břicho a hrudník, provedl úspěšnou kardioverzi a poprvé vlastníma rukama resuscitoval. Pacient mi zemřel pod rukama, tedy spíše byl mrtvý už při započetí KPR, kterou ale bylo nutné a správné zahájit. Po ukončení masáže na příkaz primáře jsem udělal tři věci: seznal, že hrudník je po mém výkonu úplně na kaši, zavřel pánovi oči, a pak jsem otevřel okno, aby mohla odejít duše. Dělá se to…

Budu porodník (a gynekolog)!

Všichni, kterým v posledních týdnech tohle říkám, valí oči: „Cože, ty, jasný ortopéd, po těch vše operacích, dobrovolných stážích… My už se těšili na nové kyčle…“ Jo, už je to tak. A protože je to velké téma a důležité rozhodnutí a musím poslední dobou pořád dokola vysvětloval totéž, napsal jsem o tom samostatný článek — Budu porodník.

Heart pusher — nová a poslední role v PrPom

Když to myslíte s medicínou vážně, musíte se jí věnovat naplno, alespoň první roky. To, co odděluje skutečného lékaře od doktora, je právě ta dřina, množství hodin ve špitále, plná koncentrace na obor, výhry a prohry, nekonečné vzdělávání.

A protože podnikání je taky dřina (všem, co si myslí, že ne: „S chutí do toho!“, pojďte si to zkusit), nejde to dělat dohromady. Bylo tedy nutné předat 3 ze svých 4 židlí — máme šéfku organizace kurzů, šéfku vzdělávání a šéfa obchodu. A já? Užívám si péči o nástupce, mnoho už umějí lépe, než já. Mou maličkost ponechám ve vedení firmy, strategická rozhodnutí mě baví, stejně jako startování projektů a péče o velké a klíčové zákazníky. Ale už na mě nebude toliko ležet osud firmy samotné, což je po těch osmi letech v PrPom osvobozující. Rukama nám prošlo do dnešních dnů více jak 10 000 účastníků, z kterých jsme vytvořili hrdiny. Od toho se nedá odpoutat, ale jde to ztlumit… a to jsem přesně udělal.

Dnešní dny

Studuji, pracuji, cestuji, snažím se, aby lidé vedle mě rostli, abych jim otevíral oči. Snažím se mít hlavu i oči dokořán, čím dál více naslouchat, než mluvit, čím dál více připouštět názory ostatních a své prosazovat s menší razancí, i když ne vždy to vyjde. Jednou budu doktor, časem snad i lékař, dál budu i lektor — bude mi ctí vás léčit i vzdělávat. Tak mi držte palce. Díky!